Učení soucitu

Učení soucitu není o tom, stát se člověkem pomáhajících profesí, nebo ze sebe udělat člověka, který je naměkko ze všeho kolem nás.

Je to o tom probudit v sobě vlnu soucítění a být schopen se po tom vcítit, souznít a číst ve věcech kolem. Pokud zvolím jeden konkrétní případ - Váš kamarád má velmi nemocnou přítelkyni a Vy víte, že mu nijak nemůžete pomoci. V podobných situacích chtějí být lidé vyslechnuti nebo potřebují cítit, že na to nejsou sami nebo že je nějaká naděje nebo dostat emoce ze sebe. Vždycky jde o to, aby postižený pracoval nějak se svými emocemi, nebo jej lidově sežerou, dříve nebo později, duševně nebo fyzicky.

Některým lidem pomáhá, nejsou-li na problémy sami, a jsou-li našimi kamarády či blízkými a není-li nám lhostejný jejich stav, je v nejlepším zájmu obou, aby se jeden na druhého dokázal nacítit. V takovém případě je důležitá jednoduchost, kontinuita a vyváženost. Jednoduchost v tom, že se věnujeme jenom jemu, popř. můžeme mít vypnutý telefon, kontinuita v tom, že nepřerušujeme hloupými poznámkami a věcmi mimo a vyváženost v tom, že v určité fázi můžeme dospět do bodu, kdy se utrpením druhého můžeme nechat strhnout nebo protistrana ještě hlouběji, a v té chvíli je potřeba navázat nějakou pozitivní myšlenkou či příkladem.

Někdo může namítnout, že pro takovéto stavy či horší, existují odborníci na krizovou intervenci. Avšak i vedoucí intervenčních týmů v naší zemi, Bohumila Baštecká, sama kdysi na přednášce řekla, že když byli třeba v Beslanu, nejlépe si však navzájem pomohly rodiny nebo lidé, kteří prožili stejné utrpení. Nemáme v životě všichni tituly psychologie, ale dostatečně vědomá a disciplinovaně-empatická bytost dokáže projevit soucit a posléze i soucítit a nacítit se na druhého člověka.

Každopádně již samotný princip naslouchání ovlivňuje "stěžovatele", který když má pozorného "naslouchače", je mu již více lehko na srdci a má pocit, že na věci není sám. Což je v podstatě pravda, všichni jsme jednota a žijeme v jednotě, ale jednotlivá naše ega nás uvrhla do vězení samoty a Ti co nevěří v Boha, jsou i bez něj, což je břímě veliké a nemají nic jiného než sebe. Proto je tak důležité, pro všechny tyto případy umět, soucítit s ostatními.

Pokud bychom dospěli do té poslední fáze, že se lehce nacítíme na ty lidi. Tak bychom to mohli zvládnout i na ty zvířata, což bude možná snadnější, na rozdíl od lidí emoce neskrývají. Také touží netrpět a mají touhu po životě, tím bychom se také měli řídit, mají mateřské instinkty a tak dále, stejně jako lidé. Navzájem si pomáhají skrze druhové spektrum a někteří i lidem, např. delfíni, kteří už zachránili několik lidí. Zkusme jim to tedy vracet zpět.